V rozhovoru s Jirkou Králem jsme probrali první rok Buď safe online. V úvodním dílu našeho povídání se Jirka zaměřil na radosti i překvapení z návštěv na školách.
Buď safe online funguje přes rok, jaké jsou z tvého pohledu největší highlighty, nejsilnější momenty?
Pro mě je tím momentem, tím highlightem vždy ta návštěva na škole, kde studenti věnují plnou pozornost tomu, co říkáme. Když jsme začínali jezdit, bál jsem se, jestli jsou schopni poslouchat a vnímat nás. Přece jen je to o bezpečnosti a je to takové nezábavné, když budu upřímný. Téma je to sice hodně důležité, ale hrozně těžko se předává. Pak když dojde na dotazy a když se někdo zeptá na témata okolo bezpečnosti nebo se doptává soukromě, to je to nejvýraznější. Na tom vidím, že to vnímají, že si nastaví soukromý Instagram a tak.
Co mě třeba dost často pozitivně překvapí, je názor učitelů, kteří jsou občas nadšení víc než děti. Říkají „tohle je super, to jsem ani sám nevěděl, to bychom jim ani nebyli schopni říct".
Jedním z principů, na kterém sociální sítě stojí, je interakce. Když se prostřednictvím návštěv na školách potkáváš s fanoušky v reálném prostředí, co ti to přináší a jaký v tom vidíš rozdíl oproti kontaktu na sítích?
Otevírá mi to oči. Já jsem ten, co vstupuje na jejich území, a ne že oni musí přijet na nějakou akci nebo ke mně do Zetka, do prostoru, kde jsou cizí. Při školních návštěvách jsem já ten, co vstupuje na jejich území. Oni jsou pak hrozně sebejistí a chovají se přirozeně, jako kdyby na mém místě byl kdokoliv jiný z jejich vrstevníků. Takže pokřikují, jsou spontánní, nemají strach, jsou otevření. Ve spojení s tím jsou ale velmi zranitelní, vlastně jsou schopni dát veřejně jakékoliv osobní informace a ani se nebojí to před ostatními přiznat. Tím, že jsou „u sebe doma“, cítí, že jsou v bezpečném prostředí a jsou daleko víc otevření. To je pro mě asi největší přínos z těchto setkání.
Do Buď safe online jsi se zapojil s určitou motivací. Jak se ta motivace v čase proměňovala? Třeba právě na základě toho, co jsi čerpal na školách.
Na začátku to bylo o tom udělat nějaký projekt, na který budu moci odkazovat, když dojde na bezpečnost. Když mi někdo třeba napíše „čau, ukradli mi heslo, mám zavirovaný počítač, trpím úzkostí, zažívám nějakou šikanu“ atd. Chtěl jsem mít prostě projekt, o který bych se mohl opřít. To se povedlo vytvořit, funguje to, lidi o tom ví a sami to sdílí mezi sebou s tím, že se na to (Buď safe online) mohou obrátit v případě problémů.
Co se ale změnilo, co bych teď chtěl udělat jinak a kam se posunout, by bylo do toho zapojit samotné studenty a udělat z nich ambasadory. Na většině škol si stěžují, že se nemají na koho obrátit. My jim sice řekneme, ať se nebojí svěřit, když mají problém nebo když je někdo obtěžuje, nebojte se někoho zablokovat nebo někomu říct, když přijdete o heslo, abyste ho pak získali zpátky. Může vám poradit rodič nebo někdo z učitelů. Ty děti ale říkají „komu to máme říct, koho se máme zeptat, my tady ve třídě nemáme nikoho, kdo by se v tom vyznal“. Za sebe můžu říct, že do budoucna by bylo dobré vytvořit tyto ambasadory, aby oni byli styčnými body ve školách. Ani já, ani nikdo z Buď safe online není schopný zodpovědět všechny otázky.
Řekl jsi, že ti návštěvy na školách v určitém ohledu otevřely oči. Jaké další překvapivé poznatky sis odnesl?
Vystřízlivění přišlo hned na první škole. Já jsem to trošku čekal, ale možná ne až tak moc. Šlo o to, že jsme se ptali, kdo si píše s člověkem, kterého nikdy neviděl. A z těch 150 žáků základní školy, tedy dětí mladších 15 let, se přihlásilo 30 žáků. Na první dobrou. Ok, tak jsem řekl: „Ale musíte do toho počítat i počítačové hry, online servery, protože tam také komunikujete s cizím člověkem”. Pak se přihlásili skoro všichni. A v tu chvíli ti dojde, že to není o pár lidech, kteří mohou být zranitelní, když si píšou s někým cizím, ale dojde ti, že to je každý. V ten moment jsem viděl jak u učitelů, tak u lidí z Avastu šok a vystřízlivění ve stylu „to jsem nečekal, myslel jsem, že tohle dělají jen puberťáci a maximálně v rámci jednotek“.
Od té doby to aplikujeme na každé škole a všude se s tímto šokem ze strany učitelů setkáváme. O to horší je, že si to neuvědomují ani učitelé, ani rodiče nebo ten žák.
V druhé části rozhovoru s Jirkou budeme mluvit o tom, jak je pro bezpečnost na internetu klíčová komunikace mezi dětmi a rodiči.
